Novinky

<?php echo $vysledek['title']; ?>
New Zealand Travellogue ( by Iva milesová )

08.09.2005, 12:16

Deník Ivy Milesové, která se na Novém Zélandě zúčastní MS v běhu do vrchu.

New Zealand Travelogue - part 1 (Muj mily denicku...) Wellington 26.8.
22:45, Praha 26.8. 12:45.
Priprava pred odletem byla hekticka, jeste v den odletu jsem zarizovala neco
v praci, litala po byte jak fretka, a zapomela doma nekolik veci, ale spech
jsem si mohla usetrit, protoze letadlo z Prahy odletalo s hodinu a pul
zpozdenim. Takze jsem predpokladala, ze nasledujici spoj do Singapuru a
Melbourne mi asi uleti, a ja budu nekde nocovat na letisti. Nastesti na nas,
co jsme meli pokracovat do Singapuru, hned u vychodu z letadla cekal
zrizenec, vzal postrannim vchodem dolu na plochu, nalozil do dodavky a po
letistni plose odvezl ke spravnemu terminalu /nechapu, jak se obrovskem
Heathrow dokazal vyznat, protoze projizdel nekolika tunely pod terminaly a
tak/. Takze letadlo jsme stihli. Jelikoz letenka byla od BA
Praha-Londyn-Singapur..., po ctyrech hodinach jsem zase trapne preletala nad
Cechami, tentokrat uz v trochu vetsi vysce.
Zpozdeni jsme cestou do Singapuru stahli. V Singapuru se tankovalo a sli
jsme asi na hodinu z letadla do haly. Jako spravna Ceska jsem vychytala u Mc
Donalda akci "Cola zdarma" a prohlidla jsem si kaktusovou zahradu na strese
letiste, ktera slouzi jako kurarna. Byla tam neuveritelna koncentrace
kuraku, a tropicke vedro. Taky jsem vlezla na zachod, vypadal jako sprcha,
akorat ze v zemi byla dira. Tak jsem zkousela, jestli se trefim, samozrejme
jsem potrisnila cele okoli. Tak jsem to osprchovala, vylezu ven, a vpoustim
dalsi prichozi. Ty tam jenom nakoukly, a hned zase vycouvaly, a divne se po
me koukaly. Tak se rozhlidnu, a vidim, ze hned vedle jsou 3 normalni
zachody, ale ja jsem samozrejme vlezla zrovna na ten exoticky.
Po letu do Singapuru jsem kupodivu jeste svezi, podle Ceskeho casu je teprve
poledne, ale v Singapuru uz 6 vecer. To v Melbourne uz vytuhavam. Priletame
asi v 5 rano mistniho casu, 9 vecer v Cechach. Cekam tu 4 hodiny, snazim se
spat na lavici, ale nejak to nejde, i kdyz jsem utahana. Lavice jsou tady
"user friendly", operadlo je vzdy po 4 sedadlech, takze se clovek muze
natahnout, ne jako v Praze. Asi se tu nekrade, protoze obchody jsou
rozprostreny po plose bez jakehokoli ohraniceni. Asi hodinu a pul jsem si
listovala v ruznych knizkach z regalu, nechali me. Zacetla jsem se do knizky
o nejakem silenem dalkovem bezci z Ameriky. Knizka zacinala zbesilou
historkou, jak v noci prebihal asi 150 km, castecne pres poust, a dostal
strasnej hlad a jak si pri behu objednaval pizzu, a kluk, co mu tu pizzu
vezl, samozrejme neveril. Doufam, ze se k te knize jeste nekde dostanu, a
doctu si ji.
Tak jsem porad koukala na tu tabuli Wellington 0905, venku byl krasny,
pruzracny den (to bude tou ozonovou dirou) a neverila tomu, ze je to fakt
pravda, ze tam fakt letim. Pak nas konecne vzali na palubu, celou cestu
svitilo slunicko, leteli jsme nad mraky, pak se v dalce objevil ostrov, a
vypadal fakt uzasne. Preleteli jsme cely Severni ostrov, koukali jsme na
zelene niziny, kolem milion kopecku, ty nejvetsi zasnezene. Videla jsem tak
z ptaci perspektivy trasu, kterou chci projet na kole. Je to nadhera, vypada
to uzasne, ale nevim, jak to stihnu. Tech kopecku je fakt hodne.
Naletavali jsme na pristani ve Wellingtonu a proti nam se silenou rychlosti
hnaly mraky. Pristavat ve Wellingtonu je asi fakt kumst. Na vsechny lety,
krome Praha-Londyn, se mi podarilo ziskat misto u okynka, tak jsem
pozorovala, jak se vysouvaji ruzne casti kridel, kdyz se vzletava a
pristava, ale neverila bych, co vsechno jde provadet s kridly pri pristani
ve vetrnem Wellingtonu. Takze jsem tu!
Po priletu hlasili moje jmeno, tak se vydesim, co se deje, ale stalo se
jenom, co jsem cekala: pri zbesilem presunu v Londyne nestihli prelozit moji
tasku. Navic me odchytli na celkovou prohlidku. Dokonce mi strkali mobil do
nejakeho pristroje, a hledali v nem vybusniny. Aspon jsem ukecala, ze mi
nechali krabicku syru, ktere jsem radsi hlasila rovnou predem. Jidlo
doporucuji nebrat.
Kokain ani zbrane nenasli (to ale jeste nenarazili na iontaky v te zpozdene
tasce) a ja jsem prosla kontrolou, posbirala ruzne letaky, nasla v nich
mapu, a vyrazila pres Mount Victoria, ktera je mezi letistem a centrem, do
udajne 7 km vzdaleneho centra hledat Wildlife House, ktery cenu 25 dolaru
nabizel na rozdil od ostatnich hostelu internet zdarma a saunu s bazenkem.
Jezdi tu autobusy, a listek za 4 nebo 5 dolaru pry plati cely den, ale kdyz
jdu jenom s prirucnim zavazadlem, s radosti se projdu.
S radosti zjistuju, ze podel dalnice 1 od letiste vede cyklostezka, a obcas
po ni nekdo jde nebo jede na kole, takze i kdyz presun podle hlavni silnice
neni uplne prijemny, aspon neni nebezpecny, a clovek si pripada podstatne
lepe nez v Americe, kde cyklostezky a chodniky v podstate neexistuji, a jako
chodec nebo cyklista si tam clovek pripada temer mimo zakon.
Mt. Victoria mi trochu pripomina Petrin. Zespodu vypada docela nevinne, ale
slapala jsem nahoru asi pul hodiny. Cestou dolu jsem trochu ztratila
orientaci, a ocitla se uspesne zase na stejnem miste, kde jsem zacala. Tak
jsem ji napodruhe radsi obesla po pobrezi, a uspesne jsem dorazila. Cestou
jsem vlezla obhlidnout jeste jeden hostel, ale nakonec jsem zustala tady.
Slibili mi, ze si tu muzu bezplatne nechat batoh s dresy ap., abych se s tim
nevlacela po celem ostrove. A ted prozatim koncim a jdu spat. Wellington
26.8. 22:45, Praha 26.8. 12:45.
Iva


NZ part 2 - Na Maorske parbe
Napsanano 28.8.po pulnoci NZ casu, po poledni 27.8.v Cechach.

Tak tu tak sedim k ranu a pisu e-maily. Tak takhle nejak funguje jet-lag. Po
prijezdu 26.8. jsem sla normalne spat v 23h NZ casu, normalne jsem se
vzbudila v 8 rano NZ casu, a zacala jsem premyslet, co budu delat, a zase
jsem u toho usnula, a vzbudila jsem se v poledne. Pak jsem zase usnula v 8
vecer a probudila se o pulnoci. Doufam, ze pred svitanim se mi zase bude
chtit spat, par hodin se vyspim, a uz to bude jakz takz srovanane.
Na spolecne nocleharne se v noci i pres den objevovali ruzni lide, zalezali
do posteli a zase vylezali a mizeli. Obmena spolubydlicich je tak rychla, ze
se se spoustou z nich vubec nestihnete seznamit.
Kdyz jsem se vcera vzbudila za deset minut poledne, nadavala jsem si, ze
jsem hovado, ze jsem asi prosvihla sanci vymenit si v bance penize a budu
muset vydrzet do pondeli s 5 dolary, co mi zbyly po zaplaceni 3 noci a
zalohy na klic. Rychle jsem vyrazila na ulici, a zbesila hledala banku, nez
ve 12 zavrou, nic jsem ale nenasla a po hodine courani po ulicich jsem se
vratila na hostel.
Sla jsem na recepci, jestli bych si mohla zavolat na letiste a nahlasit jim,
kam mi maji zavezt zpozdenou tasku, ktera se v te dobe pohybovala nekde mezi
Londynem, Singapurem, Melbourne a Wellingtonem, pokud ji nekdo omylem
neposlal nekam uplne jinam. Zjistila jsem , ze recepcni jsou zde zdvorili,
coz ale neznamena, ze by pro cloveka udelali cokoliv navic. Takze mi bylo
receno, kde si mohu koupit telefonni kartu a odkud mohu volat, ale ze by mi
na letiste nekdo zavolal nebo mi pujcil telefon, to zase ne. Zjistila jsem,
ze z ceskeho mobilu se sice dovolam domu, ale na mistni letiste uz ne, ani
kdyz volam pres Cechy a znovu pres novozelandskou predvolbu, a ze telefonni
karta koupena v Cesku, ktera mela byt mezinarodni, tu taky nefunguje.
Mimochodem, jsou tu jine elektricke zasuvky nez u nas, takze mobil budu moci
dobit, jestli sezenu adapter. Sla jsem znovu na nocleharnu, abych
vysomrovala od nekoho mobila, a zavolala si na letiste, opravdu se mi tam
vecer pro tasku nechce.
Na nocleharne nikdo nebyl a hlad zacal byt akutni, takze jsem somrovani
mobila odsunula na pozdeji, a vyrazila jsem koupit neco k jidlu. Pri tom
jsem k velke radosti hned za rohem narazila na ANZ banku, ktera ma otevreno
celou sobotu, vymenila penize (bez poplatku, kurs asi 1,681 za euro -
rozhodne lepsi, nez smenarna na letisti), a podnikla najezd na supermarket.
Hnana pudem budouciho hladoveho cyklisty jsem nakoupila 3 tasky jidla. S
tim, ze bych to nemohla snist, rozhodne problem nemam, pri zdejsich
teplotach kolem 8-10stupnu se to ostatne nezkazi, jak to ale naskladam na
kolo, to teda nevim. No, jeste jsem tu 3 dny. Co se tyka cen jidla, doufala
jsem, ze by to mohlo byt jako v Rakousku nebo Nemecku, kde jsou ceny v
supermarketech skoro srovnatelne s nasimi, ale vsechno je tu drazsi, i kdyz
asi zase levnejsi nez v Americe. Levne cokolady a plnene susenky jako v
Nemecku tady teda nenajdete. Pecivo je taky drazsi, baleni 6 housek nebo
dlouha francouzska bageta stoji 2 dolary, chleba 3. Nejlevnejsi jsou asi
spagety, pulkilove baleni jsem dostala za dolar. Levnejsi ovoce (NZ jablka,
pomerance) stoji kolem 2 dolaru za kilo, za dva dolary jsem dostala
obrovskou brokolici. Ale treba rajcata jsem videla za 4,5 dolaru/kilo, takze
na ty si pockam domu. Kupodivu jsem vubec nenarazila na kiwi. Mozna jsem je
prehlidla, koukala jsem jenom po ovoci a zelenine v akci. Dobra je cena
masla (pulkilova cihla za 1,8). Za cenu zhruba jako u nas jsem nakoupila
instantni doping na kolo: susene mleko a malcao. Celkem jsem nakoupila asi
za 40 dolaru, u nas bych za srovnatelny nakup dala asi 400-450 Kc. Tak, a
jsem zasobena.

Dorazila jsem do spolecne kuchynky a klubovny a zjistila, ze tu cely den
probiha Maorska parba. CD prehravac jel na plny koule, coz bylo bezva,
akorat kdyz jsem z automatu volala na letiste, kam mi maji privezt zpozdenou
tasku, tak jsem slysela tak kazde desate slovo.
Vyrazila jsem behat a zrovna jsem se na schodech srazila s klukem z letiste,
ktery vlekl nahoru moji tasku. Takze jsem na zpozdeni vydelala, jinak bych
se s taskou vlekla pres pulku Wellingtonu sama.
Zacalo se stmivat a Wellington ozival, stejne jako vcera, vikendovou nocni
divocinou. Slova "wild" a "wicked" jsou tu docela proflakla: Wellingtonske
letiste ma na sobe logo "Wild at Heart", bydlim v "Wildlife house", ktery je
cely nabarveny zebrimi pruhy, ale divocina tady nesouvisi az tak s prirodou,
jako s tim, ze cele centrum Wellingtonu je jedna velka, neustale a zivelne
probihajici parba. V nekolika prilehlych blocich je asi 5 velkych hostelu,
ktere zhruba pripominaji prazske Roxy, vcetne jejich navstevniku, kteri sem
vesmes jezdi parit. Vetsina osazenstva ma pravdepodobne zcasti Asijske a
zcasti Maorske predky, obcas je nekdo treba z Fidji nebo ze Samoy, a po par
pivech jsou vsichni strasne okouzlujici a pritazlivi, po par basach piv uz
nastesti o trosku mene (opilost lidi jakekoliv narodnosti se projevuje vsude
stejne dechem cpicim do vzalenosti nekolika metru, neartikulovanou hlasitou
mluvou, a znecistenymi zachodky). Radsi jsem se piti neucastnila a vyrazila
behat.
Kazdy spravny Maori, a kazdy spravny hipik, a vubec kazdy, kdo je "Wild and
Wicked" tu chodi bos. Venku je sice jako u nas v unoru, ale prece se lidi
nebudou obtezovat shanet nejake boty, kdyz jdou ven pro dalsi basu piv.
Vite, jak se na vas po prijezdu zpet do Evropy pozna, ze jste ovlivneni
Zelandem? Budete si v kteroukoliv rocni dobu pro pivo chodit bosi. Jednomu
Maorovi jsem ve vytahu pro 3, kde nas bylo 5, moje taska, a basa piv, omylem
slapla na nohu v botach se spunty do terenu, a skoro si ani nevsiml, takze
asi fakt chodi bos cely rok. Venku je v centru spousta lidi s piercingem,
tetovanim, mene ci vice pod vlivem neceho, a vsichni v pohode, a az do
pulnoci s casem primo umerne roste hlasitost hudby vseho druhu a jekotu. Na
rozdil od Ameriky ale vseobecne veseli pusobi neskodne, vsichni se spolu v
pohode bavi, at jsou v kvadru, ve sportovnim, nebo v cernych roztrhanych
dzinach, s deseti krouzky v uchu a v podrouseni. Po pulnoci jdou vesmes
vsichni spat, aby meli silu parit zase zitra.
Asi bude problem sehnat nejake bazarove kolo. V Cechach, kde se hodne krade,
jsme zvykli na bazary na kazdem rohu, protoze ukradene veci se zase musi
nekde strelit. Tady se asi krade podstatne mene (doufam, ze ja nebudu ta
okradena vyjimka), takze bazary moc nejsou.
Bazenek zdarma v hotelu neni, byla to jenom reklamni finta. Maji tu nejakou
mistnost s masazni vanou, ale je to za poplatek, a chteji od cloveka
kreditku jako zalohu pro pripad, ze by tam neco provedl. No, nemuzu chtit
vsechno.

Konecne se mi zacina chtit spat. Svita.
Iva


Psano o 10 minut pozdeji:
Hm, tak jsem se se svitanim vratila na pokoj, a zrovna tam probiha vasnivy
sex spolubydlicich. O co vsechno jsem prisla, kdyz jsem nebydlela na
koleji... Jeste, ze se nemusim ucit na zkousku... Dalsim kouzlem spolecnych
ubytoven je to, ze ackoli ja po sobe nadobi vzdy peclive umyju a uklidim,
kdyz ja chci jist, musim si ho po nekom premyt. Zatim mi aspon jeste nikdo
nic nesezral. Zatim...
Iva

Ahoj denicku, uz mi zarustas mechem, tak ale hezky pekne poporadku.
Nedele 28.8.
Dnes se vydavam na dlouhy vybeh do kopcu kolem Wellingtonu. Wellington ma
opravdu krasne okoli pro bezce. Beru to opet na Mt Victoria, a pak na dalsi
hory na obzoru. Je krasne pocasi, skoro nefouka, ani jednou za cely den
neprsi, a hlavne je uzasna viditelnost, takze vidim i zasnezene hory 300 km
daleko. Je mi jasne, ze za takhle nadherny den si to vyzeru na kole, to asi
bude celou dobu prset...Dobehnu taky k Meridian Turbine, coz je vetrna
elektrarna asi 5 km nad mestem, ke ktere se bezi verejny zavod. Silnicka k
ni je popsana povzbuzujicimi napisy pro bezce, a la tour de France.
Cestou zpatky narazim na Rosemere Backpackers, ktery je o 3 dolary levnejsi,
se snidani a kafe/caj/kakao zdarma, a ma taky internet, tak se na posledni
noc asi presunu tam.
Vecer zase nachodim hromadu kilometru po meste a shanim bazar, ale nasla
jsem jenom jeden, jmenuje se to Cash Converters, ale ma v nedeli zavreno.
Abych nezapomela, ze jsem tu kvuli behani, davam si vecer jeste rovinky v
pisku na plazi.

Pondeli 29.8.
Mistni Cash converteres zadne kolo nema, i kdyz maji asi 10 pytlu s
golfovymi holemi. V inzertnich novinach taky nic, je tam asi milion aut,
kolo zadny. Letaky na nastence nabizi napr. i auto za 800 dolaru. Nakonec
nachazim dalsi Cash Converters v Newtownu, a v nem jedno funkcni horske
kolo. Aspon nemusim resit, ktere si vyberu. 225 dolaru, a ani tech 25
neusmlouvam.

Utery 30.8.
S nalozenym kolem se doslova skutalim ze schudku od Rosemere, protoze ho
proste neunesu, a kopecek za hostelem tlacim. Predstava o tom, ze bych dnes
mohla dojet do Palmerston North, bere okamzite za sve. Tak 30 kilometru
mozna zvladnu...
Silnice 1 z Wellingtonu je do kopce, ma tri pruhy v kazdem smeru a stezku
pro cyklisty...Jedine, co me pri slapani vedle nakladaku tesi je, ze nejedou
o moc rychleji nez ja. Asi je to slusny kopec...
Na 20km se mi dari jet po vedlejsi silnici nejakym udolim, coz je super, pak
se zase dostavam na hlavni. Okolo ctvrte je na silnici fakt husto, do toho
prace na silnici, krajnice z toho duvodu nepouzitelna...Kterej blbec mi
nakukal, ze je pekne jezdit po Zelandu na kole...Autori knizek o cyklistice
na NZ si to tu asi vyzrali stejne jako ja dnes, tak si aspon spravili chut
tim, ze dostali prachy za napsani knizky...
Nejakych 30 km najedu zbytecne ve snaze vyhnout se hlavni silnici. Kdyz
chvili stojim na travniku u silnice a upravuju vystroj a vytahuju blikacky,
pan z prilehleho domu na me posle psy. Nastesti je v posledni chvili stahne.
Za tmy dojizdim do Otaki, zvazuji moznosti...Prespat na tribune rugby klubu,
jet dal do Levinu, prespat na cerno na travniku v kempu...Nakonec se od
recepcni v kempu /zde nejlevnejsi ubytovani za 67 dolaru/ dozvidam o Oasis
Bacpackers. Rodinna konska farma, nocleh 21 dolaru, pohoda.

Streda 31.8., Otaki
Rano si na zahrade mohu natrhat cerstve mandarinky a citrony. Cerstva
citronova stavicka do flasky na kolo...
Prvni den jsem si vyzrala, ale ted to zacina byt super. Stehna, kolena a
zadek boli prvnich 15 minut /a pri nastupu na kolo po jakekoliv pauze/, po
zahrati dobry. Provoz je mensi, zacina se mi to libit. Podel silnice
prodavaji kiwi a pomerance za dolar kilo, projizdim mezi farmami. Odbocuji z
jednicky na Palmerston, rozhoduju se vykaslat se na Wanganui a jet nejkratsi
cestou do Taupa. Life is like an open highway...silnice prede mnou je
siroka, prazdna, krasna, a smeruje do dalek...
Odvazne za sebou nechavam Palmerston /od Otaki jenom 70, to je malo/, a jsem
odhodlana dojet do Ohingaiti, i za tmy. Tma mi ale po hodine nadseni bere, a
ja zajizdim na nejakou vyhlidku zataborit.

Ctvrtek 1.9., Stormy Point Lookout
Probouzim se na vyhlidce a je na co koukat. Pri vychodu slunce se z mlhy
nori Ruapehu asi 100 km na severu a Egmont asi 150 km na vychode. Prubezne
tu pri vychodu slunce zastavuji auta a lidi si foti ten uzasny vyhled.
Nejaci lide se se mnou davaji do reci a davaji mi horke kafe z termosky,
kiwi a hrusku. Nadherne rano...Sjizdim dolu, dam si koupel v rece a
pokracuji na sever.
Vecer dojizdim do Waiouru pod Mt.Ruapehu. Pred vesnici je nekolik kilometru
vojenske pasmo. Na kopci vidim jet tank, obri obrneny transporter, a
pobihaji tu vojaci v plne polni, takze tady se asi taborit nebude...
We Waiouru se pri pohledu na okolni prirodu /primo pod zasnezenou Mt
Ruapehu/ rozhoduju otestovat spacak a spat v prirode. To, co jsem rano
videla z dalky 100 km, je ted prede mnou. Za Waiouru je husty borovicovy
les, staci pockat, az nikdo nepojede, zaplout do nej, a jako kdyz se po me
zem slehne. Akorat ze kdyz zhasnu blikacku a cekam u silnice, az vsichni
prejedou, prijede ke me policejni auto, a ptaji se me, kam mirim za sera bez
svetel, a ptaji se me,jestli vim, ze 60km dale nic neni. Ptaji se me, kam
jedu, rikam, nevim. .ptaji se me odkud jedu, rikam nevim. Cekam pokutu nebo
tak neco, ale jsou hodni, reknou mi at si zapnu svetlo a vratim se do
Waiouru do motelu. Tak se vracim, a kdyz nikdo nejede, zapluju stejne do
lesa.
Jelikoz zaleham v sedm vecer /uz je hluboka tma/, budim se ve tri rano, a uz
neusnu. Mam perovy spacak, na sobe troje teplaky, ale teplo mi teda neni.
Ne, ze by mi hrozilo umrznuti, ale prijemny to neni. Se svitanim si rikam,
ze pred sedesatikilometrovym usekem pustinou do Turangi si zaslouzim trochu
se rozmazlit, a jedu zpet do Waiouru na horke kafe a bagetu. Jsem rada, ze
jsem spala v lese a ne na louce, protoze louka je huste pokryta jinovatkou.
O kousek vys je ostatne hranice snehu. Na obzoru uzasny vyhled na obe
zasnezene hory v stoupajicim slunci.

Patek 2.9. Waiouru
Vyjizdim na slavnou Desert Road do Turangi, a chci to stihnout az do Taupa,
coz je asi 110 kilaku, a konecne spat v Backpackers. Za chvili se udela
teplo, je opet krasne, a silnice vede po nahorni plosine pod Ruapehu a
Ngauruhoe. Na tomto useku byla velka spotreba filmu ve fotaku...Po obou
stranach silnice je obcas mozno odbocit na trek.
Turangi se prohlasuje za svetove centrum pstruhoveho rybareni, krome toho tu
tece reka Tongariro, ktera je uz od pohledu vyborna na vodni turistiku. Reky
jsou tu neuveritelne pruhledne, modrozelene, kdyz stojite na moste, vidite
az na dno, i kdyz je tam hloubka treba 3 metry.
Cesta podle jezera ubiha rychle, az na jeden zabijacky kopec, a se soumrakem
dojizdim do Taupa a ubytovavam se. Konecne v civilizaci! Po predchozich dvou
nocich venku nocleh uvnitr opravdu potesi...

Sobota 3.9. Taupo
Mela bych mit pred sebou relativne kratkou etapu do Rotoruy /90km/, ale
zadni kolo ma asi vysypana loziska, dost sebou hazi, takze by to asi chtelo
spravit, dokud jsem ve meste, nez se mi to zadre nekde v divocine. V prvnim
servisu kol na me nemaji cas, a uz bude poledne. V druhem /rodinny podnik/
se me ujme neskutecne sikovny chlapik. Pozoruju ho pri praci, ma
neuveritelne rychle ruce. Za pet minut ma kolo opravene, promazane,
serizenou prehazovacku, a nic za to nechce. Mezitim si se mnou jeho zena a
maly syn povida o cestovani na kole, tak jim aspon vrazim dve cokolady.
Po ctyrdennich zavodech do Taupa jsem uz dost utahana, jedu nejak pomalu,
porad u toho neco zeru, a cas bezi. Letargicky zastavuju u Bungy jumpingu a
tak. Chci to projet parkem k Huka Falls, coz by melo byt po ceste. V parku
objevuju horky pritok do reky, kde se lidi koupou, tak se koupu taky. Pak
najizdim na cyklostezku, ktera ma vest k Huka Falls, a netusim zradu. Uzasna
stezka pro mountain biking se krouti sem a tam, klikati se pralesem, skvely
teren, pokud si chcete zadivocit na horskem kole, ale dokonala frustrace,
pokud se na tom kole mate bagaz a potrebujete se dostat jeste ten den do 90
km vzdalene Rotoruy, a je pul treti odpoledne. Hlasite nadavam, a nejakemu
starsimu cyklistovi se me zzeli, a pomuze mi prehodit kolo pres plot na
hlavni cestu.
Do Rotoruy jedu po vedlejsi silnici mezi farmami, coz je prijemne, ale
soumrak 35 km pred cilem me stejne nemine. Ovesim se blikackami, ale je to
stejne neprijemne. Nadherne ale sviti hvezdy. Obloha je jich plna, a uplne
jina, nez v Cechach. Asi 15-20 km pred cilem se obcerstvuju na autobusove
zastavce a premyslim o noclehu v terenu pod hvezdnym nebem. Trochu se ale
zatahuje, zacina foukat, a vypada to, ze by mohlo snezit. Za kopcem je nejak
svetla obloha, to uz musi byt Rotorua. Radsi pokracuju. Celovka pomalu
slabne, krajnice obcas je, obcas neni, a kdyz jede neco proti me, nevidim
ani vodici caru, natoz krajnici.
Jeste, ze posledni usek je z kopce a jde to rychle. Opravdu jsem rada, kdyz
dojizdim na osvetleny kraj mesta. Zastavuji u jakehosi horkeho pramene a
posloucham, jak hlasite bubla. Vzduch je tu citit sirou a nejak podobne jako
Rotorua musi vypadat Las Vegas.
Backapackers uz ma zavrenou vratnici, ale nekdo me pousti dovnitr. Jako
mazak znaly situace jdu v klidu do kuchynky, udelam si caj, jdu se
vysprchovat, a uvelebim se v TV mistnosti. Nejspis tu prespim ve spacaku na
pohovce, a zmizim, nez rano otevrou vratnici. Je sobota vecer, v TV je
prestizni rugby zapas All Blacks proti Aussies, All Blacks vyhravaji. Kolem
pulnoci se kdosi z personalu objevi na vratnici, tak si svuj pobyt radsi za
20 dolaru zlegalizuju, vzhledem k tomu, ze na dverich maji vsude varovani,
ze jsou tu bezpecnostni kamery.

Nedele 4.9. Rororua
Jdu nakoupit jidlo, posbiram letaky, a pri snidani se rozhoduju o dalsim
prubehu cesty. Tauranga, a asi Katikaiti, mela by tam taky byt ubytovna.
Nakonec koncim v Tauranze, na dalsi etapu za tmy uz nemam chut. Ono se to
nezblazni, obcas to chce taky oraz. Jedu do Mount Maunganui, hned u
Taurangy, pod malou horou, kde by mel byt nejaky horky pramen a plaz hned u
hostelu. Od 6 do 8 vecer maji taky "happy hour" na internetu, takze to
vyuzivam a konecne pisu. Az dopisu, pujdu prozkoumat to koupani. Taky bych
si sla zabehat. Nohy mam patricne tuhe...

Ahoj! Zrovna jsem dorazila do hostelu ve Wellingtonu a rychle sepisuju, co
si jeste pamatuju z cesty... Trochu to splyva, to asi bude ten casovy
posun...


Příspěvek

Příspěvky

9. jiri s 05.11.2005, 05:01

hele majlsova,fakt by me zajimalo,kdybych byl s tebou svedkem toho vasniveho sexu,zda-li pak by ses po tomto zjisteni se mnou do toho take dala,kdyz ano,urcite bych ti pak za to premyl ty kastroly od spinaveho zradla

8. PetrG 21.10.2005, 12:12

A me by to zajimalo jeste vic ; )) A vratila se vubec do Cech? :)

7. bockelman 16.10.2005, 19:26

to me by taky zajimalo pokracovani... ;))

6. PetrG 07.10.2005, 11:50

Krasne cteni, diky. Spousta postrehu u kterych se mi objevoval usmev na tvari :) ... Take by me zajimalo to pokracovani?

5. Cvéťa 05.10.2005, 14:25

Čekám na pokračování.

Příští s ní pošlem Ježoura, to by se mu určitě líbilo.

4. evelina 16.09.2005, 14:07

Můj život je nudný a fádní....

3. bockelman 10.09.2005, 00:10

jj husty...
ja sem asi uplne (ale fakt uplne) mimo, ale myslel sem, ze tam jela na MS v behu do vrchu... ;))

2. Cvéťa 09.09.2005, 10:38

Neskutečné, pravděpodobně bych to nezvládl ani autem.

1. cigi 08.09.2005, 12:18

Co tak ctu, tak musim rict, ze Iva je jeste drsnejsi nez Petronyukove.

Adidas

Přihlášení

Přihlašovací údaje

Novinky

10.11.2016 TRÉNINKY

10.11.2016 NOVÉ ROZDĚLENÍ TRÉNINKOVÝCH SKUPIN

Uživatelé online

20 uživatelů

LionSport